Oskar Spielmann, zapomenutá superhvězda z Brna. Moravský němec, který se svou ženou Eugenií prožil více než třicet v Alžírsku na sklonku koloniální éry. Jako jediný Středoevropan získal v roce 1945 prestižní alžírskou uměleckou Grand Prix, která mu však neotevřela cestu do Paříže ani návrat do Československa a nakonec ani vysněné místo profesora na alžírské akademii výtvarných umění. Kvůli své němčině a židovským kořenům na čas vypadl z příběhu dějin umění českých zemí. Ačkoli vyučoval první generaci alžírských umělců a v zemi zůstal i po získání nezávislosti v roce 1962, nestal se a ani nemohl se stát Alžířanem, ačkoli mu tolik momentů z alžírské kultury bylo blízké. Přestože měl od roku 1940 francouzské občanství, pro kontinentální Francouze zůstal jedním z Pied-noir, občanů druhé kategorie.
Po letech odkládání a pochybností nastal čas záchrany a zpracování Spielmannovy pozůstalosti. Došlo na vydání monografie (2023) a první novodobé výstavy v České republice (2024), které připomněly životní osudy a tvorbu umělce. Vydáním knihy a uspořádáním výstav však práce ani výzkum nekončí. Péče o pozůstalost, její plné zpracování, digitalizace, zpřístupnění, stejně tak jako úsilí o restaurování a snad i institucionalizaci děl představují dlouhodobý fyzický i mentální proces. Stranou nelze ponechat ani malířku a keramičku Eugenii Czech, Spielmannovu celoživotní partnerku a od roku 1946 manželku. Její tvorba tvoří nedílnou součást kulturního dědictví pozoruhodné umělecké dvojice Středoevropanů v Alžírsku.
Kulturní odkaz Oskara a Eugenie Spielmannových spočívá rozprostřený v komplikovaných průsečících kulturních prostředí českých zemí, Alžírska, Maroka a Francie. Možná právě proto nepatří dodnes jednoznačně nikam, ačkoli přinejmenším v Alžírsku a v České republice je povědomí o jejich působení stále živé. Náhodný kontakt s pozůstalostí Oskara Spielmanna v roce 2009 se pro mě stal postupem času osobní záležitostí. V životě se možná nic neděje náhodně. Motivuje mě rozvíjet tyto stránky a pokračovat. Dál živit sen o toleranci, respektu, pochopení a překonání kulturních rozdílů. A někdy v budoucnu třeba i společné mezinárodní výstavě. Osudy českých zemí, Alžírska a Francie jsou spojené možná pevněji, než by se mohlo zdát.